Někdy, ve chvíli jakéhosi záblesku, se probudím a obrátím směr svého pádu.
Galerie Dole/Ostrava/ 29.03.2013 - 19.04./2013
Kurátor: Jiří Ptáček
Kreslíř a malíř Tomáš Bárta nachází náměty v rozvráceném urbánním prostoru. Archivuje si nedomyšlené či zanedbané detaily, dostavby a druhotné záplaty, krátkodobé účelové stavby, architektury bez architektů a „řešení z potřeby“. Vnímá, jak město prorůstá svlačci a grafitti a generuje nové slepé ulice a zóny, které původní strukturu už jen připomínají (Pokud ovšem látka města nebyla utkána pouze sešíváním záplat). Bártovy kresby jsou spletitá křoviska, jimiž tu a tam proráží trosky architektonického rozvrhu.
Zájem o tyto prvky přitom původně nesouvisel s městem, ale s jejich nálezy ve vesnickém prostředí. Zde se vyskytují osamoceněji, izolovaněji jeden od druhého. Proto rovněž jejich obrazové metamorfózy nejdříve směřovaly k jednotě a monumentalizaci. Rozdrobení na hromadu fragmentů, z nichž je následně konstruována hustá spleť kompozice, pak skutečně přišlo až spolu s obrácením pozornosti k městu. Zásadní vliv na Bártu měly opakované pracovní pobyty v Berlíně a rovněž stěhování do Prahy. Proces sedimentace, jak vývoj Bártovy malby a „pozvolný pohyb v pomalu rostoucí množině prvků“ nazval kurátor jeho poslední výstavy Jan Zálešák, má tudíž paralelu v reálném a mentálním pohybu směrem ze vsi do velkoměsta.
Bártovu práci nelze komplexně postihnout zdůrazněním vazeb k předlohám. V průběhu soustavné ateliérové práce se náměty stávají rejstříkem skladebných prvků a jejich vztahů, se kterými autor operuje s ohledem k vnitřnímu potenciálu kresebných sérií, maleb a příležitostných objektů. Konkrétně v malbách Bárta nedávno došel až k parafrázi kubismem inspirované abstrakce pozdní moderny. Bártu už dříve fascinovaly prefabrikované polotovary - latě a desky z Bauhausu (!?) jako proto-architektonické formy. Už když jsou navezeny do regálů obchodního domu, tak je zřejmé, že jsou určeny ke stavbě. Jsou vlastně nahromaděním mnoha budoucích staveb na jedno místo. Abstraktní tvaroslosloví modernismu jako by bylo také bylo napůl připraveným skladištěm / second handem, odkud je nabízeno k odběru a novému užití. Bártovy vyhovuje hybridní povaha nově vzniknuvšího „tvaru“ - prozrazující původ, ale podřízená autorovým vlastním požadavkům.
Jeden z těchto obrazů pak až jakoby návodně demonstroval, oč běží. Do formátu 2 x 3 metry je vsazen menší, hutně promalovaný obdélník s několika hnízdy dynamických, abstraktních útvarů zčásti ovíjejících rýsované „laťování“. Plocha mimo obdélník ale zůstala jen zběžně rozvržená, takže v okrajových částech vidíme podkladový nátěr i kusy nepojednaného plátna. Jako obraz v obraze je tato malba explicitním vyjádřením Bártova způsobu převzetí určitých zobrazovacích konvencí a jejich uplatnění v novém rámci. Všechno je materiál ke koláži, všechno je koláž, stejně jako je přítomnost naší historicky uvažující civilizace prolepována dokumenty minulosti. Právě v koláži, u níž složení (slepení) následuje po oddělení (odstřižení) a tak toto oddělení inherentně obsahuje, se ovšem kumuluje kapitál smyslu, jehož význam tkví ve vědomí přeskupování a přeskupitelnosti reality. Je tedy vědomím, které zároveň obsahuje zklamání z otrockého přebírání se odpadky, ale zároveň naději, že je z nich možné sestavit (byť vratkou) chatrč, která přežije alespoň naši generaci.
Ve snaze prozkoumat pomezí abstraktní autonomie a referencí k okolní realitě a minulosti své disciplíny Bárta dospěl do fáze, kdy se z nastřádaných fragmentů města se stávají stále více díly formální obrazové stavebnice. Těsně před touto výstavou pak začaly vznikat první práce na papíře, v nichž se slévají dosud jasně oddělené výtvarné světy Bártových kreseb na jedné straně a rozměrnějších maleb na straně druhé. Konfigurace barevných ploch a skvrn přeskočily z maleb na kresby (zatím spíše drobné) a způsobily v nich nečekaná zjednodušení kompozic. Pro náš výklad může být přitažlivé označit je za zlom, nebo přinejmenším za kruh, po kterém se Bárta vrací k východiskům, která stála na samotném začátku jeho zájmu o vesnické pseudoarchitektury (J. Zálešák). Tomuto pomyslnému kruhu však chybí podstatné: jakkoli soubor architektonických motivů stále podněcuje autorovu představivost, nyní se k nim nevrací, ale spíše se jim ještě více vzdaluje. Motorem nového pohybu je totiž hlavně potřeba psychické uvolnění skrze psychickou působivost odlišného tvarosloví, jež při budování určité vize dosud nemohlo být ventilováno. Jsou Bártovou přímou reakcí na dosavadní práce prostřednictvím dalšího rozevření jejích formálních možností. Také proto jsme se rozhodli vystavit, třebaže v tuto chvíli není jisté, jestli jsou epizodou nebo výrazně ovlivní autorovo další směřování.
